Ve čtvrtek jsme v Čakovicích dohrávali odložené utkání 1. kola proti kvalitnímu týmu Vlašimi. Bohužel pokračovala naše série vysokých porážek – po prvním poločase jsme prohrávali 1:10 a konečný výsledek se zastavil na skóre 7:22. Takové výsledky samozřejmě nikoho z nás netěší. Po každém zápase se ale snažím dívat především na to, co nám utkání ukázalo, co potřebujeme změnit a na čem bychom měli pracovat v dalších trénincích. A právě tady v posledních týdnech narážíme stále na stejný problém.

Září je pro naše mladší žáky mimořádně náročné. Před sezonou jsme se rozhodli přihlásit dva týmy a za tímto rozhodnutím si stále stojíme. Díky tomu může pravidelně hrát větší počet dětí. Protože ale nemáme dostatek trenérů a při souběhu utkání musíme některé zápasy překládat, nahromadilo se nám jen během září jedenáct soutěžních utkání. Ve výsledku tak momentálně více hrajeme, než trénujeme.

A právě to mě trápí více než samotné výsledky. Když v zápase vidíme problém, potřebovali bychom se k němu na dalších trénincích vrátit, situace si ukázat, opakovat je a postupně je dostávat do hry. Místo toho často přichází rovnou další utkání. Chyby se tak opakují a mám pocit, že se nám nedaří hráče posouvat tak, jak bychom chtěli. Není to o tom, že by děti nechtěly nebo se nesnažily. Momentálně nám jednoduše chybí čas na soustavnější tréninkovou práci.

Ani proti Vlašimi určitě nebylo všechno špatně. Na hřišti jsme měli hráče, kteří bojovali, běhali a snažili se dělat věci správně. Zatím se nám ale nedaří, aby se dobrý výkon sešel ve stejný okamžik u celého mužstva. Jednou se daří více jednomu, příště zase někomu jinému, a proti kvalitnímu soupeři jsou potom naše slabší chvíle hodně znát. Vlašim svou kvalitu několikrát ukázala pěknými individuálními i kombinačními akcemi. Vedle toho jsme jí ale řadu branek výrazně usnadnili. Dlouhodobě nás trápí také brankářský post a příliš velká část střel, které směřují na naši branku, končí v síti. Skóre potom narůstá velmi rychle.

Ve druhém poločase mě potěšila především zlepšená hra naší útočné trojice Fanda Kadeřábek, Tomáš Veverka a Ríša Tůma. Přidali pohyb, aktivitu a hlavně větší chuť hrát dopředu a dostávat se do zakončení. Výsledkem bylo šest branek této trojice a další nevyužité příležitosti. Díky tomu jsme dokázali soupeře více zaměstnat na jeho polovině a současně trochu ulevit naší obraně. Sice jsme i druhý poločas prohráli 6:12, ale díky výrazně lepší útočné fázi už z našeho pohledu vypadal obraz hry podstatně lépe.

Věřím, že s koncem září skončí i toto extrémně nahuštěné zápasové období a budeme mít zase více času na trénování. Výsledky pro nás nejsou tím nejdůležitějším. Mnohem podstatnější je, aby se hráči postupně učili, zlepšovali a abychom u nich viděli herní posun. A právě na to teď potřebujeme získat více prostoru.