Dnes jsme odehráli odložený turnaj z minulého týdne v Senohrabech, a tentokrát nám počasí ukázalo svou přívětivější tvář. Ranní mlha se rozplynula, obloha se vyjasnila a hřiště zalilo slunce – přesně takové počasí, jaké si zasloužil náš poslední podzimní turnaj. Už při příchodu na hřiště bylo cítit napětí i radost. Děti se těšily, smály, přehazovaly si míč a v očích měly jiskru. Bylo jasné, že si to dnes chtějí užít naplno.

Do prvního zápasu proti Ostředku/Divišovu děti nastoupily s neuvěřitelnou energií. Od první minuty bylo vidět, že chtějí hrát, bavit se a ukázat, co se během celého podzimu naučily. Výsledek 8:1 mluví sám za sebe – krásné akce, spolupráce, přihrávky, radost po každém gólu. Byla to hra, která bavila nejen hráče, ale i všechny kolem hřiště.

Jedinou smutnou tečkou pro mě bylo, když jedna maminka z druhého týmu přišla vyčíst našim rodičům, že až příliš hlasitě fandí svým dětem. Možná to zní zvláštně, ale právě ta radost z fandění, podpora, smích i potlesk – to je přece to, co dělá dětský sport krásným. A jsem hrdá na to, že máme kolem sebe takové rodiče, kteří své děti podporují srdcem.

Druhý zápas proti Čerčanům už byl vyrovnanější, ale právě to z něj udělalo krásné utkání. Každý souboj měl smysl, každá přihrávka byla vydřená, každý gól zasloužený. Nakonec jsme vyhráli 4:1, ale víc než výsledek mě těšilo to, jak děti bojovaly a nevzdaly se ani v těžších chvílích. Bylo vidět, že si navzájem věří, že jeden maká za druhého – a to je to největší vítězství.

Závěrečné utkání proti Senohrabům už bylo doslova oslavou fotbalu. Sluníčko svítilo, děti hrály s lehkostí a radostí, jako by to ani nebyl zápas, ale velká fotbalová pohádka. Výsledek 9:0 s krásnými akcemi a ještě hezčími góly byl jen třešničkou na dortu. Když jsem viděla, jak si po gólech běží dát pětku, jak se smějí, jak se objímají – v tu chvíli jsem věděla, že všechna práce, všechno úsilí, každý trénink měl smysl.

Když se ohlédnu na začátek podzimu, musím se usmát. Upřímně, měla jsem obavy. Nové zápasy, nové výzvy, spousta práce před námi. Ale děti mi z týdne na týden ukazovaly, že dokážou víc, než si samy myslí. Každým turnajem rostly, sílily, sbíraly zkušenosti a hlavně – stávaly se skutečným týmem. Týmem, který spolu drží, který se podporuje, který bojuje, směje se, padá a zase vstává.

Jsem nesmírně pyšná, že mohu být trenérkou právě těchto dětí. Každý z nich do hry vkládá své srdce a energii, a to je víc než jakýkoli výsledek. A pak jsou tu rodiče, ti, kteří nás doprovází na každý turnaj, v dešti i ve slunci, s termoskou v ruce, s úsměvem i s hlasivkami na pokraji sil. Díky nim má každý náš zápas tu správnou atmosféru. Díky nim děti cítí podporu, kterou potřebují. A díky nim to celé má smysl.

Děkuji všem za neskutečný podzim plný emocí, radosti, úsilí a lásky k fotbalu. Bylo to krásné období, které se nám navždy zapíše do srdcí. A už teď se nemůžu dočkat, co nám přinese jarní sezóna, protože když hrajeme srdcem, dokážeme úplně všechno. 🧡⚽

Velmi nás potěšila zpráva, která následně dorazila od zástupců našeho soupeře. Taková slova vždy potěší. Děkujeme – moc si toho vážíme! ❤️❤️❤️

„Ahoj, dostala se ke mně informace, že vám byla vynadat jedna maminka od nás. V první řadě bych se vám chtěl omluvit a že s tímto krokem nesouhlasím a ani jsem o tom nevěděl. Podpora hráčů k fotbalu patří, bohužel někdo to nechápe. Nikoho nebaví prohrávat ani mě ne, ale absolutně nechápu krok toho rodiče. Máte šikovné děti, skvělou podporu a šikovnou trenérku ale to není důvod k nějaké zášti k vám. Tomáš z TJ JAWA Divišov“

Turnaj mini-přípravky v Senohrabech
Již před odloženým turnajem byl počet čtyřkolských nejmladších nejistý. Nicméně se k tomu postavili čelem a v počtu tří statečných se dali do boje. Trenéři nevěřili svým očím, že proti jasné početní přesile a možnosti střídání, budou mít borci v oranžovém šanci. Nicméně jsme nehodili flintu do žita. Použili jsme moderní technologie, elektronickou tužku a pánové pochopili, co od nich tým a rodiče chtějí. Vydali se vstříc zápasu a nechali na hřišti maximum. Někteří i dokonce víc, než chtěli a mohli. Každý dospělý hráč chce hrát až do konce a nechce být střídám. Naši nejmladší tu možnost ani neměli, ale zhostili se jí jako starý mazáci. Nebýt podpor rodičů a krásného počasí, trenéři by si nevěděli rady, a tudíž hlavně velké díky rodičům. Tři mušketýři na hřišti nechali vše a za to jim hold a dík!